Na hranici parků i možností

Oblast mezi rezervací Moremi v centrální části Okavanga a parkem Chobe je opravdovou divočinou, kde nejsou davy turistů a množství aut. Je to africký ráj. Zvířat tam je nespočet a krajina, v období sucha především kolem zbylých lagun a provazců řek, je dech beroucí. Cesty písčité a občas těžce sjízdné i pro auto 4x4. Kór, když dva dny před tím prší a na cestě se objeví kaluže neurčité hloubky a plné mazlavého bahna.

V období sucha se řada slonů přesouvá z Okavanga do Chobe a pak zpět. Za nimi zůstává postřehnutelná stopa spasené krajiny, kde ani na stromech nezbyde zelený list. Když se v Chobe všichni sloni potkají, tak jich tam je 50.000 až 150.000. Pustina cestou k Chobe však láká i pytláky, kteří zde mají potřebný klid.

Toaleta se nepostřehnutelně zachvěla a zazněl podivný praskavý zvuk. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornost, ale obezřetně jsem očekával na zápraží před dřevěně-látkovou budovou nějaké překvapení. Slon stál hned vedle a pochutnával si na zelených keřích, které měly dostatek vláhy ze sprch a umyvadel. Lehce jsme o sebe zavadili pohledy a já zvolil delší cestu zpět k autu. Samec si mě však vůbec nevšímal. Auta stála nedaleko u krásné zátoky s hrochy a bespočtem druhů ptáků. Campsite se v této oblasti vyznačuje tím, že je tam tabulka s číslem stání a nic. Jen divočina a čistá příroda. Byli jsme plni dojmů ze včerejška, večera i noci a v zásadě nespěchali. Měli jsme přejezd necelých 300km po špatných cestách, ale předpoklad devíti hodin s rezervou byl realistický a proto se mohlo jednou v klidu posnídat. 

Domácí slivovice z Moravy, Čech i Slezka už došla a tak zbyl “jen” doušek Tullamorky. K ovesné kaši s ovocem a kávě se krásně hodil a připravil energii na celý dlouhý den. To jsme ještě nevěděli jak dlouhý….

“Navigace i popis od místních říká, že máme odbočit v pravo, přepínám”. “Jasný, naše navigace říká totéž, odbočujeme, konec!”. Vysílačky stichly a my z mizerné prašné cesty vjeli na ještě mizernější s vyjetými kolejemi a místy začínajícím hlubokým pískem.  Ten byl čím dál častěji a tak jsme, jako již mnohokrát, odpustili tlak z pneumatik na 1.6 a vyrazili vpřed. V hlubokém písku se auta zmítala a občas bylo třeba se chytnout pěvnějšího břehu s porostem, abychom vůbec vyjeli a nabrali zpět pár otáček. “Jsme tam”, jasná strohá informace znamenala jediné, písek nás “sežral” až po nápravy.  Druhé auto vyjelo mezi keře na pevný břeh a zastavilo také. Vytáhli jsme lopaty, sekyry na větve pod kola a část lidí hlídala kolem. Přeci jenom jsme uprostřed divočiny.

Vykopáno, podloženo, vytlačeno… Jedeme s občasným couváním, tlačením a hrabáním dál a vpřed. Jde to pomalu a těžce a písek je čím dál tím hlubší a rozježděnější. Někdy až troje či čtvery koleje vedle sebe. Jedny horší než ty druhé a jen nepatrné okamžiky na rozhodnutí kudy, protože přibrzdit znamená zapadnout. “Jsme v …”!  Akce se opakovala. Kopání, větve, tlačení, stres a nervozita. V místě, kde jsme podle map i popisu měli odbočovat do prava není nic jen slony okousaná džungle. Jedno ze stát přechází po obzoru a my přemýšlíme kudy a jak dál. 

Pokračujeme vpřed a opět couváme, tlačíme, vykopáváme. “Máme za sebou 50 km a jedeme to šest hodin, takhle nemáme šanci se nikam dostat…” Ano, bylo to tak a při představě, že touto cestou pojedeme ještě 200 km nám všem bylo ouzko. Otočit se a jet zpět tímhle peklem? Nebo pokračovat vpřed 30 km do safari kempu, kde je naděje, že pak bude cesta lepší? A co když těch 30 km bude ještě horší…. Z úvah nás vytrhl obrovský náklaďák s koly vyššímy než naše auta. “Tak tyhle bestie to tak strašně rozjezdili”, prohodil jsem mimoděk a sledoval kabinu se třemi muži. Petrovi blesklo hlavou, při pohledu na korbu zakrytou plachtou, že to jsou pytláci. Jako dobrý angličtinář vykročil ke kabině a přemýšlel, jestli se objeví tvář či hlaveň. Objevila se tvář. Typická černošská tvář s úsměvem z bílých zubů. Chlapík byl dost vykulený a překvapený, že tu někoho vidí. “Co tu děláte? Tudy žádná cesta nevede, to jsou hranice národního parku a jezdí tu jen strážci, my a pytláci.” Koukáme na sebe zmateně, protože všechny zdroje nás poslali sem a to, že o několik kilometrů východně vede souběžně cesta, která je sice také strašná, ale pro teréňák průjezdná nás dost vykolejilo. Prokonzultovali jsme cestu a s informací, že ještě budeme brečet jsme vyjeli vpřed. Cesta se postupně zlepšila a ta z kempu na břehu řeky už byla podle očekávání.

Urvaní a špinaví jsme projížděli parkem a všechna zvířata míjeli bez povšimnutí. Měli jsme jediný cíl. Po mnoha dnech vidět asfal, který nás má přivést do Kasane a do civilizace. Jako oslavu jsme si v místní pubu u silnice, v boudě z cihel a kulečníkem bez plátna, koupili vychlazená piva a v západu slunce nad vodami řeky Chobe pozorovali hořící horizont a zvířata chodící pít. Byly to krásné dny plné zážitků, ale teď se již těšíme do civilizace a zvládneme s klidem i turistickou atrakci zvanou Viktoriiny vodopády. Ale to až zítra…