ISLAND

Letadlem anebo autem?

Jedno ze základních rozhodnutí je, jak se na Island vydat. Letět a půjčit si auto v půjčovně? Osobní anebo obytku? Ale vlastní auto je vlastní auto… Dlouhý čas jsme seděli nad internetem, mapami a od kamarádů sbírali informace až jsme nakonec zvolili cestu, která nám umožnila zažít vše. Vyrazili jsme jednou obytkou a jedním terénním autem, protože budeme ve vlastním, a hlavně si dovezeme množství vybavení včetně nafukovacích lodí a pádel. Trajekt z Dánska jede dva dny a den zabere přibližně cesta k němu a na závěr stejně dlouhá cesta zpět. Takže jsme se vydali jen řidiči a zbytek za námi letěl letadlem a ušetřil cca týden dovolené. I důvod, proč jsme vybrali čtyřkolku a obytku měl své opodstatnění, protože do střední části mimo hlavní okružní silnice je možné pouze s vozy 4x4. Když pak vidíte tu prašnost a kvalitu cesty, tak jste rádi, že “miláček” odpočívá na asfaltovém parkovišti.

Tam, kde se dotýká Evropa Ameriky

Trajekt z dánského Hirtshalsu přistál po dvou dnech a malé zastávce na Fajerských ostrovech na východě Islandu v Seydisfjörduru. Prvních cca 9 hodin pohodlné jízdy vedlo jihem země do Reykjaviku na letiště pro zbytek posádek. Když jsme byli kompletní, tak nic nebránilo se naplno vydat poznávat vše co toto “nejžhavější” místo na zeměkouli nabízí. Zdejší seismické úkazy a onu žhavost mají na svědomí dvě zemské desky, euroasijská a americká, které se setkávají pod povrchem ostrova a stále se od sebe pomalu vzdalují.  První setkání s tímto jevem je nedaleko letiště a říká se mu most mezi kontinenty. Malá lávka se klene nad puklinou plnou sopečného prachu a přecházíte po ní mezi oběma deskami a symbolicky mezi kontinenty. Mnohem hezčí je ovšem puklina v národním parku Thingvellir na jihozápadě země. Jedná se o místo významné nejen geologicky, ale také historicky. Název totiž v islandštině znamená “Shromažďovací pláň”. V roce 928 na této pláni vznikl zřejmě nejstarší parlament na světě. I když instituce byla v roce 1789 přestěhována do hlavního města, tak se zde symbolicky zásadní rozhodnutí schvalují dodnes.

Celá oblast je plná cest a stezek, které jsou dobře značené a není problém získat případně mapky na infocentrech, kterých je všude dostatek. Trhlina mezi deskami je zde nejkrásnější na celém ostrově. V národním parku je i několik míst, kde je možné kempovat a kempů. My zvolili místo Nydri-Leirar. Divoké kempování je na Islandu po špatných zkušenostech zakázáno a platí to i pro střešní stany. Jedinou výjimkou jsou klasické, ve kterých můžete na Islandu přespávat na všech veřejných místech. Nám se osvědčilo i spaní u farem, kdy jsme se domluvili s majiteli a za malý poplatek zůstali na jejich pozemku.

Na královnu mezi sopkami

Vrátili jsme se k jižnímu pobřeží a na několik dalších dní naplánovali převážně túry ve zdejší krajině a pár drobných zastávek. Na noc jsme zvolili farmu s výhledem na vodopád Skógafoss na řece Skóga.  Voda padá z bývalých pobřežních útesů, které jsou dnes od moře 5 kilometrů. Na parkovišti u restaurace to žije množstvím lidí, kteří zde také hodlají přečkat noc a řada z nich, včetně nás, si zajde do místní vyhlášené restaurace. Vaří zde i své vlastní pivo, tedy čtyři druhy piva a jeden z nich se pyšní přídavkem “českého typu”. Snaha se cení, ale v chuti by to nikdo nepoznal. Zatímco většina lidí skončí u prvního vodopádu nad parkovištěm, tak my se vydáme podél řeky do vnitrozemí a potkáváme další a další vodopády a divoké rokle plné bouřící vody. V podvečer se rozhodneme navštívit ještě rezervaci Dyrhólaey. Leží blízko hlavní silnice číslo 1, podle které se zatím držíme, kousek před městy Vik i Mýrdal. Jedná se o velmi krásné a působivé útesy nad pláží s černým pískem, a hlavně o hnízdiště kouzelného ptáčka jménem Papuchalk severní. Štěstí nám přálo a po trpělivém čekání jsme je na skalních římsách zahlédli, jak nosí rybky do svých hnízd. Neopakovatelný zážitek nás rozradostnil natolik, že po návratu dáme ještě jednou ono české pivo a díky žízni dokonce chutná mnohem lépe než to včerejší.

Ráno jsme se všichni vtěsnali do čtyřkolky a vyrazili směr Hekla. Asfalt se záhy změnil v prašnou cestu a podle sporadických šipek míříme do sedla, kde začíná dlouhý výstup popelem a ztuhlou lávou. Každý krok zvedá prach a jsme rádi, že jsme nepodcenili zásoby vody na neustálé pití. Čím jsme výš, tím jsou krásnější výhledy na takzvané duhové hory. Zároveň se i přes léto a slunný den začíná ochlazovat. Na vrcholu pak stoupá dým, na dotek je cítit ze země teplo. Je to zvláštní pocit, a ještě umocněný množstvím sond a drátů, které měří chvění a měly by včas varovat před další očekávanou erupcí. Hekla patří totiž mezi stále velmi aktivní sopky s frekvencí cca 20–40 let a poslední výbuch byl v roce 2000. Skoro patnáct set výškových metrů nám dalo zabrat, ale to zvláštní teplo a chvění nás po chvilce odpočinku posílalo na cestu zpět.

Gejzír co dal gejzírům jméno

Ráno bylo nečekaně deštivé, ale plán nepočká, a tak jsme se vypravili k jednomu z nejznámějších míst Islandu, ke gejzíru Strokkur. Rozkládá se v blízkosti Geysiru s velkým “G”, který dal jméno všem těmto přírodním jevům v geotermální oblasti kolem řeky Hvitá. Je aktivní přibližně každých 15 minut a horkou vodu chrlí až do výše 20 metrů. Nedaleký Geysir to uměl ještě výš, ale lidé ho svou činností, kdy chtěli lepší zážitky a lili do něj mýdlo a jiné, utlumily a nyní není skoro aktivní. Projít se dá volně celou oblastí, kde malých vřídel a bublajících pramínků je nespočet. Cesta následně pokračuje podle zmíněné řeky k jednomu z nejkrásnějších vodopádů. Gullfoss, neboli Zlatý vodopád se nalézá v horní části řeky Hvítá a padá kaskádovitě dolů ve dvou fázích. Napřed 11 metrů a pak 22 metrů, obě fáze ústí do 2,5 km dlouhého kaňonu. Dechberoucí pohled a všude přítomná drobná vodní mlha. Ta nám ovšem vzhledem k mrholení nedělala žádné vrásky. Velké infocentrum, restaurace a obchod se suvenýry u vodopádů skýtá možnost odložit obytné auto a opět jen v tereňáku vyrazit do vnitrozemí. Stále po silnici 35 do Hveravellir. Nádherný opuštěný kemp s termálním bazénkem a malým občerstvením. Zároveň místo odkud vychází cesty na malé i větší túry. My ovšem zvolili jen krátkou vycházku a pak relaxovali v nádherně teplé a léčivé vodě. Výhodou je minimální množství lidi. V nedalekém prameni, který dosahoval skoro bodu varu jsme, i přes varování o horkosti vody, uvařili v kotlíku vejce a měli až dětinskou radost, že pokus vyšel. Tentokrát jsme neměli pohodlí a zázemí auta, protože jsme se rozhodli strávit jednu noc ve stanech právě v Hveravellir.

Za velrybami

Přejezd na sever do krásného přístavního města Akureyri a pak ještě dál do oblasti komářího jezera a Husáviku byl po aktivním týdnu balzámem na tělo i nohy. Kolem jezera Mývatn jsme se kochali krásnými scenériemi a malými vycházkami do lávových polí či jsme vyrazili navštívit lávovou jeskyni s termálním pramenem Grjótagjá. V ní se podle legendy ukrýval psanec Jón Markśson. Z jezera vytéká řeka Kráká a na ni jsme využili své nafukovací lodě. Krásný pohled na Island z vln rychle, ale bezpečně plynoucí vody. Ve vesničce Reykjahlíd je na břehu jezera milý kemp, který jsme zvolili za své zázemí. Ráno pak přes prameny a gejzírky Hverir jsme vyrazili k vulkánu Krafla v pláních Leirhnjúkur. I tato sopka je aktivní, ale návštěva je mnohem méně náročná, a to jak časově, tak fyzicky. Velmi zřetelná je zde hranice, kde se zastavila láva při poslední erupci, ale lávovým polem vede příjemný dřevěný chodník.

Nejsevernějším místem naší výpravy je rybářské město Husávík. Kromě muzea velryb odtud za velrybami vyráží pozorovací lodě a čluny. Plavbu je lepší si zamluvit již předem z domova, protože na místě mnoho volných termínů nezbývá, a to i proto, že množství plaveb je z důvodu ochrany velryb omezeno, což je milé zjištění. Protože máme čas do vyplutí, tak si prohlédneme malé, ale velmi zajímavé muzeum s obrovskou kostrou keporkaka a odvážnější z nás si před plavbou dají skvělé, čerstvé a neuvěřitelně chutné fish & chips z místního stánku. Po převlečení do nepromokavých kombinéz a nezbytném bezpečnostním školení můžeme vyplout. Malý člun jede svižně a po přibližně 40 minutách vidíme první vyfouklou vodu a pak ladně skákající velrybu. I přes neuvěřitelnou velikost toho savce je to vlastně okamžik a první pokus o focení dopadl neslavně. Ono ani ty další nebyly žádný zázrak, ale alespoň částečně se fotolov povedl. Mnohem podstatnější byl ovšem samotný zážitek, kdy se v nepravidelných intervalech tito velikáni hlubin vynořovali. Zcela nezbytný byl ovšem um a znalost průvodce, který dokázal předem odhadnout místo, kde se příště vynoří. Přestože malý člun působí nebezpečně, tak je pro úspěch nezbytný. Velké lodě mají složité manévrování a malé zrychlení, takže šance na úspěch je mnohem menší. Oblast Husávíku je domovem i mnoha dalších mořských živočichů a ptáků, které je možné sledovat podél pobřeží. Ať již tuleně anebo již jednou shlédnuté papuchálky.

Do nitra sopky

Poloostrov Snaefellsjökull se stejnojmeným národním parkem ukrývá nejfotografovanější záběr Islandu. Překrásný vodopád Kirkjufellsfoss s horou Kirkjufell v pozadí. Je zde ovšem i krásné rozeklané pobřeží plné skalních mostů a majáků. Jeden z nejhezčích úseků je mezi Hellnarem a Arnarstapi. V posledním jmenovaném je kromě sochy zdejšího patrona, někoho jako náš Krakonoš, také velmi příjemný kemp. Láva v tomto národním parku v dávné historii překryla ledovec, který pod ní díky teplu roztál a vzniklo množství podzemních dutin a prostorů, proto je zde velmi nebezpečné chodit mimo vyšlapané pěšiny, protože hrozí propadnutí. Jedna z podzemních prostor je skutečně velká a dnes přístupná jako Vatnshellir Cave. V pokladně, stejně jako na mnoha jiných místech, obsluhovala slečna z Čech, a tak i výklad posléze byl v rodné řeči, a ne v angličtině, která na Islandu poslouží skvěle a mluví jí skutečně každý.

Protože podzemí je magické, tak jako finální zážitek cesty jsme naplánovali sestup do nitra sopečného vulkánu. Samozřejmě pod dozorem a v péči profesionálů a je jasné, že do jedné z již nefunkčních sopek. Projekt insidethevolcano vznik na sopce Þríhnúkagígur, která spí již 4000 let. Z místa setkání nedaleko Reykjaviku je nutné dojít do základního tábora na úpatí hory pěšky. Zatímco ostatní nabírali sílu z místní zeleninovo-rybí polévky, tak já si všiml polární lišky za nedalekými kameny a celý čas před spouštěním do nitra sopky ji s foťákem lovil.

Na vrcholu hory je nenápadná konstrukce s klecí, která volným prostorem slaňuje do hloubky 120 metrů. Barvy hornin, kovů a chemických sloučenin na stěnách vulkánu vytváří jedinečnou barevnou mozaiku, která ve svitu silných baterek působí magicky. Bylo nám jasné, že to je ta správná tečka za našim islandským touláním, a tak jsme jen sjeli do nedalekého hlavního města, které vše uzavřelo definitivně.

Reykjavík

Reykjavík je nejsevernějším hlavním městem na světě a od samého příjezdu působil velmi poklidně. Zajímavá historická část není rozsáhlá a dominuje ji katedrála Hallgrímskirkja. Stavba, která začala na konci druhé světové války a dokončena byla o čtyřicet let později, je ukázkou krásné moderní architektury. Z její 74 metrů vysoké věže, která je přístupná a nahoru vás vyveze výtah, je rozhled na celé město. Moderní rozvoj města reprezentuje i nedaleká Opera, která je ze skleněných šestibokých dlaždic, znázorňující tvar vyvřelých čedičů.

Pokud máte rádi nakupování, tak hlavní ulice jsou plné krámků s převážně místními věcmi, a to od jídla až po módu. My jsme spíše využili pohostinnosti místní kavárny a k typické rybí polévce si s chutí dali belgické pivo. Den se zvolna skláněl k podvečeru a nezbývalo než letící členy dovézt na letiště a pro nás řidiče zbyla čtyřdenní zpáteční cesta domů. Pokud se chystáte na Island na pár dní tak o vlastním autě ani neuvažujte. Pro delší pobyty to už dává smysl, a hlavně je to teprve to správné dobrodružství doplout na Island lodí.